Neřeknu nic světoborného, když tu ve stručnosti popíši, jak to chodí v České republice. Pochopitelně zevšeobecním, protože se jistě i výjimky najdou, ale v hrubých rysech to bude sedět.
Kdo u nás má dost peněz, vrhne se často na podnikání. Své peníze do tohoto investuje, rozjede vlastní firmu a z té pak i tu lépe a tu hůře žije. Kdo u nás má sice méně peněz, ale podnikavého ducha, rozjede nějakou tu živnost též. Nejednou si na to musí půjčit, tu více a tu méně jenom příštipkaří, ale i on si díky svému byznysu obstojně žije. Kdo nemá podnikavého ducha, ale přesto něco umí a nemá ručičky dozadu, pracuje pro takového soukromníka anebo pro stát. Odvádí práci a pobírá za ni tu větší a tu menší plat. A ostatní? Ti berou peníze od státu, aniž by za ně něco hodnotného nabízeli, v podstatě tu odůvodněně a tu svévolně parazitují na společnosti.
Nechci vás pak podceňovat, ale domnívám se, že nemáte takové zkušenosti, jaké mám já. Tedy že jste nestrávili šestnáct lét v Jižní Africe a nepronikli tak alespoň trochu hlouběji do toho, jak to chodí tam. Tam, v zemi, pro kterou ve srovnání s Českou republikou stoprocentně platí ono známé „jiný kraj, jiný mrav“.
Tam je toho tolik odlišného! V lecčem, byznys nevyjímaje.
I tam sice platí, že kdo má velké peníze, podniká, i tam nejednou platí, že podniká i ten, kdo těch financí zase až tak moc nemá a nejednou je odkázán na to, aby to všechno rozjel díky bankovním nebo jiným půjčkám. I tam ti, kdo něco umí a (také) mají štěstí, pracují, tu pro soukromníky a tu pro stát. Ale pak jsou tam i ti výše posledně zmínění. Ti, kteří dostanou peníze od státu. Jenže…
Inu, jiný kraj, jiný mrav. Tamní „sociálně slabí“ se tak liší od těch našich! Stát na jejich podporu či spíše učiněnou záchranu před smrtí hladem a nemocemi vynaloží jenom čas od času nějaké ty vcelku zanedbatelné peníze, obce vyberou vhodné potřebné, kterým budou tyto peníze poskytnuty, jenže…
Tito sociálně slabí, vesměs jednotlivci z větších rodin, tyto peníze, tyto osobité sociální dávky, na rozdíl od našinců neprojídají a nežádají následně další. Neuspěli by totiž. Ti dostanou těch vesměs jen pár drobných od státu… jen aby také rozjeli svůj byznys. Který také rozjíždějí. Někteří za ony peníze třeba nakoupí ve větším levněji ovoce či jiné zboží, jež pak s menší přirážkou rozprodávají mezi svými, koupí si štětku a obcházejí domy ve snaze přivydělat si jako natěrači,… A hlavně takovouto poskytnutou „sociální dávku“ musí jednoho dne zase vrátit. Až se postaví na nohy a budou schopni svým byznysem uživit sebe a své blízké. Nevrátí-li, jsou odepsáni. Jednou provždy.
Prostě není byznys jako byznys. Jiný kraj, jiný mrav. A ať se na mě nikdo nezlobí, mně je ten poslední typ byznysu daleko sympatičtější, než to české financování „sociálně potřebných“. Kteří nejednou nikdy nesáhli a nikdy nesáhnou na práci, protože je pro ně jejich „branže“ nade vše.