Jako není nic jen černé a bílé, tak nelze přesně striktně rozdělit děti na kluky, kteří si hrají s auty a na vojáky a holky, které si hrají s panenkami a na princezny. Občas se ty hry prolínají a mnohé holčičky rády sáhnou po autech a mnozí kluci si na sebe klidně obléknou princeznovské šaty. V globálu lze ale říci, že jedno pohlaví inklinuje k tomu a druhé k onému. Můj syn při příchodu do hračkárny zamíří k plyšovým zvířátkům a pak k regálům s auty, motorkami a stavebními stroji, popřípadě se stavebnicemi Duplo nebo Lego. Regálům s panenkami ještě nikdy pozornost nevěnoval. Ale taková dětská kuchyňka, ta ho zajímá, stejně jako kávovar, hrnce a další pomůcky. Doma se mnou běžně vaří a v kuchyni pomáhá, tak je to pro něj něco normálního, běžného.
Co mě ale lehce zarazilo, když na jedné návštěvě přišel z dětského pokoje s pistolkou ruce a začal po mě nadšeně „střílet“. Byly mu necelé dva roky a dle mého to zatím nikde nemohl vidět, přesto vydával poměrně zdařilé zvuky a jakžtakž na mě mířil. Byla jsem překvapená a trochu zhrozena, k čemu že to inklinuje. Od té doby je pistole jedna z jeho nejoblíbenějších hraček, vybral si ji, když jsme byli v Levných knihách a já se dívala po knížkách. Střílí po každé návštěvě, a jak někdo zazvoní, hned ji běží hledat. Já už se také uklidnila, protože mi můj známý psycholog vysvětlil, že se není čeho bát a dětem sice pravé zbraně do ruky nepatří, ale jejich repliky a napodobeniny jim neuškodí.
Kluci to mají prostě většinou v genech a touží za něco nebo proti někomu bojovat. Je to ten věčný boj dobra proti zlu, kdy děti stojí na straně dobra. Nemá cenu jim v tom bránit, jen by se to obrátilo proti nám. Naopak může zručný tatínek naučit synka vyrábět prak a maminka se modlit, aby jí nevysklili okno. Dětem je jen třeba trpělivě vysvětlit, že se nic nestřílí, ani nehází po zvířátkách a že se nesekají kytičky mečem. Hlavně to nesmí vidět u dospělých, protože příklad táhne a hned vše napodobují.